Na papírovém tácku uložená dietní párečková jemnost, s pompou servírovaná labužníkům v lokále nejvyšší cenové skupiny, směšné tóny hrající si na umělecké dílo, prázdnota plná emocí, nad kterou se chytře vypadající snobové budou tvářit, jako že slyší... co že to slyší? Zvuky rozpadajících se popěvků ztrácejících konzistenci a tvořících ve výsledku jen hromádku lepkavého bahna. Ale ano přátelé, i tak je možné vnímat tvorbu islandských alternativně komerčních (nebojme se tohoto zdánlivě nesmyslného označení) hudebníků. Soudný člověk prostě musí připustit, že i tento pohled na ostrovní skupinu je možný, neboť v hudbě SIGUR RÓS se dá najít vše, včetně hudební nezáživnosti. Otázkou zůstává, zda má vůbec cenu něco hledat, zda je účelné matlat se v tom bahně a rozmazávat to po okolí. Proč se nesmířit s daným faktem a místo zkoumání podstaty matérie raději nesledovat jemné linie těla, které je z této hmoty vymodelováno. Vždyť i biblický Adam byl stvořen z prachu a těžko můžeme na tu špínu nadávat, když jsme z ní stvořeni. Ostatně, i samo lidstvo během své, z kosmického měřítka kraťoulinké, existence podalo dost důkazů o „bahnivosti“ svého počínání.

Dost však předmluvy, čeká na nás album „Takk“ a jako s každým předchozím počinem SIGUR RÓS je to i zde těžké. Popisovat jejich hudbu je totiž jako pokoušet se sledovat cestu několika vodních molekul uprostřed řeky, ty molekuly se schovávají pod povrchem napěněných peřejí, kde rotují v točících se vírech, ale spoustu času tráví i ležérním odpočinkem v klidných zátočinách a tůních, strhávají do proudu spadané listí nebo jen tak jemně hladí břehy porostlé travou. Jak se však vyjádřit konkrétně? Ať napíšete cokoli, vždy se najde někdo, kdo se vám za to bude posmívat. Líbí se vám to? Pak jste úchylný pseudointelektuál, nelíbí, tak to jste buran co nerozumí citlivé hudbě. Já jsem na tom snad ještě hůře, stojím totiž někde uprostřed, hudbu podivných Islanďanů vnímám, nacházím v ní spoustu příjemných nálad i klidně snivých momentů, z celkového pohledu však nijak neztrácím těžce kritický pohled na účelovou banalitu jejich hudby.

Přiznám se, že silný komerční ohlas hudby SIGUR RÓS je mi z větší části záhadou. Nejedná se totiž o hudbu příliš rádiově vděčnou, utopenost v jemných, lehce se plazících náladách je jako stvořená spíš pro rozjímání za vlahého večera, kdy si s pohárem jiskřivého vína vychutnáváme barevnost zapadajícího slunce. Klavírní tóny, dechové nástroje, jemná brnknutí a táhlá klávesová splývavost vytváří jiskřivé plamínky šlehající z doutnajících nálad, až se člověk přistihne při zadržování dechu, to aby náhodou příliš silným výdechem nesfouknul tu titěrnost, která se každým okamžikem chystá odletět kamsi do jiné dimenze. Téměř infantilní hlásek jako by ani nezpíval, ale jen produkoval pípavě kníkající zvuky, které však svojí náladovou bolestiplností výborně ladí s líným řečištěm hroutících se melodií. Ano, a už jsem lapen, k tomu aby to zafungovalo je sice potřeba být v tom správném rozpoložení, ale pak to stojí za to. Funguje to na „Takk“ stejně jako na minulých deskách, takže předběžné zprávy od „dobře informovaných“ zdrojů, že dlouho připravovaný a ve studiu hýčkaný materiál má být snad až poprockového či rock’n’rollového ražení, si můžeme s klidem sestřelit jako kachnu. I na „Takk“ zůstali SIGUR RÓS věrni svým náladám a roztahaným minimalisticky nevšedním melodiím, ve kterých jen blázen najde líbivost poprocku nebo přímočarost rock’n’rollu. Těžce se plazící šouravost alba „()“ je i na „Takk“ citelným a snad i dominantním prvkem, přesto jakoby se SIGUR RÓS chvílemi vraceli k „živějšímu“ projevu z alba „Ágætis Byrjun“, melancholická zasněnost, převažující na minulém albu, je tak tříštěna citelnou vstřícností posluchači lačnému větších vzruchů a proměn. Monolit dusivě ubíjející pompy však i nadále okupuje spoustu tklivých pasáží, a nemohu jinak než přiznat, že pokud si mé nálady řeknou o podobně laděnou hudbu, raději sáhnu po pro mě emocionálně vyhraněnější zasněnosti MOGWAI nebo po příjemně hudebně přívětivější variaci v podobě TRISTEZA.

Dost však srovnávání, které je hodně diskutabilní, neboť Islanďané si většinu příznivců získali především díky své výrazné neochotě se komukoli podobat. Navíc skupina disponuje v paradoxu silného komerčního úspěchu se topící nekomerčností projevu. Jako hudba zaměřená jen a pouze na emocionální stránku věci funguje i „Takk“ hlavně v subjektivně pocitové rovině, kterou máme jakožto lidské individuality každý jinak nastavenou. Proto nijak nepřekvapí jak rozdílné názory na SIGUR RÓS je možné se dočíst nebo doslechnout.